Strana 118-119
Vítejte do
cloudové civilizace.
Sara Polak
Nic nám nechybí. Máme internet, doma teplo, nákup
na kliknutí prstem, pravidelnou dávku dopaminu
(dobře, i frustrace) ze sociálních sítí a víceméně ne-
konečně služeb. Jenomže i přes veškerý luxus, který si
užíváme minimálně v naší evroamerické bublině, je
naše společnost zpruzená.
Proč? Podle mě si jako jednotlivci neuvědomujeme své
možnosti a sílu. Koneckonců, můžeme žít s několika
identitami, nejsme odkázáni na národní stát a v mno-
hém máme na výběr. Nemyslím tím iluzi výběru ve
volbách, myslím skutečný výběr životní strategie, jež
nám zajistí co nejbezpečnější a nejoptimálnější přežití
v moderní džungli.
Můžu nabídnout tři kroky, které nám pomůžou, aby-
chom se v evoluci pohybovali mrštně a zajistili si své
místo na světě. Nikdo z nás koneckonců nechce, aby
bylo naším jediným odkazem potřesení si pravicí na
konci třicetileté kariéry v jedné práci a následné dožití
v suboptimálním zdraví, s průměrným nebo žádným
důchodem a nenaplněnými sny.
1. Uvědomit si, že náš systém není stavěný na to chá-
pat, natož ocenit jednotlivce.
2. Připustit si, že systém, ve kterém žijeme, není žádná
špička civilizace, ale jeden z mnoha (do určité míry
umělých) způsobů, jak organizovat společnost.
3. Přijmout koncept paralelních cloudových civilizací,
v nichž žijeme a vždycky jsme žili – jen jsme k tomu
využívali analogové technologie.
Pojďme si jednotlivé body rozvést.
Je náš systém stavěný na jednotlivce? Michael Collier
napsal skvělou knihu An Individual History, která
popisuje, jak strachy, naděje, lásky, zklamání a další
emoce jednotlivce mohou, jako efekt motýlích křídel,
ovlivnit svět kolem nás a vlastně celý průběh historie.
Naše věda s tímto konceptem bohužel neumí praco-
vat. Pokud nemluvíme o vzácných uměleckých géni-
ích, jako byl Mozart, je velmi složité zpětně se dobrat,
do jaké míry jednotlivec ovlivnil historii. Také není
náhodou, že mnoho papežů, ale i politických pohlavá-
rů v minulosti cíleně zaměňovalo individualismus za
sobeckost či přímo znak satanismu. Systém přirozeně
nemá individuální přemýšlení rád, protože se špatně
předvídá, nelze se na něj připravit, a tím pádem jej
může ohrozit.
Je třeba si uvědomit, že nejnižší společný dělitel je
skutečně jednotlivec a že nic není samozřejmé. Do-
konce ani něco tako zdánlivě samozřejmého, jako že
každá civilizace logicky musí mít písmo (Inkové ho
neměli). Teprve pak totiž zjistíme, že realita, ve které
žijeme, je jen jedna z možných, a že vše, co víme o mi-
nulosti a současnosti, je pouhá interpretace. Kontext
je vším.
Zde bych plynule navázala na druhý krok. Tíhneme
k přesvědčení, že náš systém je ta nejlepší věc na světě.
Ano, máme sice relativní životní luxus, ale to nezna-
mená, že jsme dospěli do nějakého filozofického ide-
álu. To, že se na škole učí spíše římská říše nežli stará
Čína, stepní národy v Mongolsku nebo systém kmenů
v Austrálii, společně s faktem, že se oháníme demo-
kracií jako ultimátním systémem, aniž bychom byli
schopni vidět její mouchy, může být velmi nebezpečné.
Možných uskupení máme přitom mnoho. Nejen na
strukturální úrovni (impérium, království, autokra-
cie, decentralizovaná organizace, republika apod.),
ale i na úrovni škály (rodina, tým, etnikum, vetřelec,
domácnost, sousedi atd.). Aniž bychom si to uvědo-
movali, žijeme tak v deseti paralelních systémech na-
ráz – patří sem naše práce, kamarádi, stát, komunita
na sociálních sítích, rodina... V moderním světě, kde
se díky country hackingu můžeme administrativně
zaháčkovat v několika zemích či rovnou žít v tech-
nologických entitách, které se nacházejí mimo státní
struktury (jako jsou kryptoměny nebo blockchain), už
neplatí, že občanství rovná se identita.
Najednou začíná existence mimo stát dostávat reálné
obrysy. Ostatně paralelní společenství jako římské ka-
takomby, odboj během druhé světové nebo židovské
komunity v Praze Rudolfa II. existovaly vždycky. Nyní
ale mohou jednoduše mít svou vlastní měnu, směnný
systém, žebříček hodnot, technologickou infrastruk-
turu a kdo ví, časem možná i zcela separátní státní
příslušnost. Nebo se tato společenství konceptu ná-
rodního státu vzdají úplně a přihlásí se ke globálnímu
občanství.
Tímto se dostávám do třetí části eseje – konceptu pa-
ralelních společenství. Paralelní Polis, nezisková orga-
nizace, do níž patřím, vznikla na základech vizí Václa-
va Bendy. Tento chartista tvrdil, že náhrada stávajícího
systému je často nemožná a nežádoucí. Proto je třeba
vytvořit funkční paralelní systém, který svou funkcí
zastává ten oficiální a nabízí lidem reálnou a bezpeč-
nou alternativu. Teze je to skvělá a Benda není zdaleka
první, koho napadla.
Antropolog Levi-Strauss píše o binaritě lidského
mozku – když vymyslíme černou, musíme k ní mít
bílou. Tento způsob evolučního přežití se manifestu-
je všude kolem nás, už jenom tím, jak jsme uchopili
počítače a binaritu nul a jedniček. Kvůli fyzice nám
sice nic moc jiného nezbývá, ale bude zajímavé, jak
vědou zamíchá taková kvantová fyzika, jež říká, že
mohou existovat dva stavy naráz. Přitom právě dva
stavy naráz (nebo třeba třicet stavů naráz) jsme ve
struktuře společnosti zažívali z pohledu historie
a sociologie vždy a zcela přirozeně. Jedná se o feno-
mén představených komunit, o němž antropologové
básní už desítky let. Jen neměli internet, aby jejich
existenci mohli na každodenní bázi jednoduše do-
kázat.
Můžeme tento stav nazývat sociálním kvantovým
jevem nebo kvantovou společností – já tomu říkám
cloudová civilizace. Žijeme v paralelních technologic-
kých světech, které se elegantně prolínají s tím fyzic-
kým, a děláme jejich prostřednictvím mnoho, ne-li
většinu svých úkonů: Nákupy jídla, uložení peněz,
119118